vysoké školy

Lappeenranta

Ing. Petr Huták

Author's photo

Rozhovor s Ing. Petrem Hutákem o jeho dvou semestrech ve finském městě Lappeenranta v roce 2012/2013.

Co jste vystudoval a jakou práci v současnosti vykonáváte?

Jsem absolventem Fakulty informačních technologií na Vysokém učení technickém v Brně. Vystudoval jsem magisterský obor Počítačová grafika a multimédia. V současné době pracuji jako softwarový vývojář a scrum master v brněnské pobočce mezinárodní společnosti, kde se v česko-německém týmu zabýváme vývojem softwaru pro dopravní inženýry a řízení křižovatek.

Jak jste se cítili, když jste poprvé dorazili na místo svého studijního pobytu/stáže? Kdy jste se „rozkoukali“?

Bylo to na konci srpna pozdě večer. Všechno to pro mě bylo poprvé, poprvé jsem letěl letadlem, poprvé jsem měl žít delší dobu dále než 30 km od mého domova, poprvé jsem se nemohl spolehnout na rodný jazyk, poprvé… co všechno bylo poprvé, by bylo na dlouho, zkrátka chlapec z vesnice se vydal do světa. Vždy, když něco děláte poprvé, mísí se ve vás pocit strachu a vzrušení a přesně tak jsem se cítil. Moje největší omezení bylo v jazykové bariéře, angličtina nikdy nebyla mojí silnou stránkou. A tak se stalo, že mě ze začátku všichni znali jako toho, který nevynechá jedinou akci, jediný výlet, jedinou party, ale vždy je bokem a mlčí. Nikdo už nevěděl, že přemýšlím nad tím, jak převést mé myšlenky do mluveného slova. Snad i díky toleranci a trpělivosti ostatních jsem se po měsíci otrkal. Tím to všechno teprve začalo…

Poznali jste tam dobré přátele? Viděli jste se s někým z Vašich přátel i po ukončení mobility? Jste s nimi stále v kontaktu?

Poznal jsem plno zajímavých lidí ze čtyř kontinentů světa a prožil jsem s nimi deset měsíců, na které budu navždy vzpomínat. S některými veškerý kontakt ustal po skončení pobytu, s některými jsem v kontaktu skrze sociální sítě, s některými se nepravidelně vídám. Když dnes někam cestuji, nejdříve se podívám, koho bych při té cestě mohl navštívit. V době, kdy odpovídám na tyto otázky, jsem akorát na delší pracovní cestě v německém Augsburgu, zrovna minulý víkend jsem se jen čirou náhodou potkal s kamarádkami z Francie, které jsem ve Finsku poznal a které se sem přestěhovali za prací.

Myslíte si, že vám účast v programu Erasmus přinesla něco do života? Pomohla Vám ve zlepšení jazykových dovedností, osobním rozvoji apod.?

Mí přátelé mě vždy označovali a pořád označují za konzervu (čti: konzervativce), jsem rád, že mě většina z nich neznala před tím… Tahle zkušenost mě totiž především osvobodila. Ne že bych se před tím cítil omezován na svobodě, ale možnosti, které se mi díky odbourání jazykové bariéry, odbourání strachu z neznámého, otevřely, považuji za největší přínos celého pobytu. Není to jenom o tom, jak se tato otevřenost novým věcem projevuje navenek, ale jak se díky ní cítíme i my sami a jak nad různými aspekty života začneme přemýšlet.

Myslíte si, že Vám tato zkušenost přinesla výhody do pracovního života?

Když to zkrátím, tak ano. Když to rozvedu, tak už při pracovním pohovoru jsem věděl, že až dojde na otázku, jak to mám s prací v mezinárodním prostředí, oči se mi rozzáří. Pracuji ve společnosti, kde je komunikace v cizím jazyce každodenní záležitostí a mám možnost pozorovat rozdíly mezi těmi, kteří studijní pobyt v zahraničí absolvovali a těmi, kteří se této příležitosti nechopili. Jsem rád, že jsem v první zmíněné skupině.

Jak se Vám žilo v cizí zemi?

Co se týče mého studentského života, nežil jsem si vůbec špatně, dokonce bych řekl, že docela dobře. Jako student z České republiky jsem mezi přítomnými měl jedno z nejvyšších měsíčních stipendií, které mi v pohodě pokrylo bydlení a náklady na stravu a studium. Ale pořád ve mně zůstalo trochu toho českého paštikáře, který šetřil, kde se dalo a přivezl si trochu Moravy na pomezí Finska a Ruska – štangle salámu a meruňkovice nechyběla v jediném balíku z domova. Do školy i centra jsem to měl čtyři kilometry, jezdit drahou hromadnou dopravou mě ani nenapadlo, a tak jsem jezdil na kole nebo na běžkách – to, když konečně napadl sníh a městské služby upravily běžkařské tratě okolo celého města. Co se týče jídla, tak jsem si nejdříve vystačil s místní menzou na oběd a kombinací pizzy, brambůrek a litru mléka na večeři, později jsem si začal vařit sám, naštěstí… Abych to nějak shrnul, Finsko mi přirostlo k srdci hlavně svojí krásnou přírodou – koupal jsem se i bruslil a běžkoval na několika z jeho tisíců jezer, zažil jsem pravou zimu, viděl polární záři i odháněl soby z cesty, aby naše auto mohlo pokračovat v cestě. Uvědomil jsem si taky, že ty čtyři roční období, které u nás máme, nejsou vůbec špatná.

Jaký byl návrat domů? Následovala v této souvislosti nějaká další zkušenost s pobytem v zahraničí? Stali jste se poté závislí na cestování jako takovém?

Už samotný návrat bylo dobrodružství, díky kamarádovi z Německa jsme měli k dispozici auto, takže jsme měli příležitost vzít to do Bavorska oklikou a jeden měsíc cestovali po Skandinávii – navštívili jsme národní parky Finska, vyšplhali na nejvyšší finský kopec, viděli finskou pohraniční hlídku na trojmezí Finsko-Norsko-Rusko, koupali se v moři u nejsevernějšího bodu pevninské Evropy, projeli norské fjordy... Neřekl bych, že jsem se stal závislým na cestování jako takovém, stal jsem se závislý na mezinárodní komunitě. Když jsem pak měl pokračovat ve studiu na mé alma mater, pral jsem se s motivací vůbec studium dokončit. Naštěstí jsem si tu motivaci našel, byla jí právě mezinárodní komunita. Nejdříve jsem se zúčastnil krátkodobého studijní výjezdu do francouzského Le Creusot a v dalším semestru jsem se přidal do Mezinárodního studentského klubu na VUT. Zde jsem působil až do konce mého studia, čímž se mi dostalo možnosti poznat doslova stovky studentů z různých koutů Evropy a sdílet s nimi krásy naší republiky.