mládež

Bordeaux

Ondřej Mácl

Author's photo

Projekt Evropské dobrovolné služby, na kterém se Ondřej podílel, byl vskutku netradiční. Bylo do něj totiž zapojeno hned několik desítek dobrovolníků ze sedmi zemí.

Můj bordeauxský projekt vynikal v tom ohledu, že se udál v bohatém metropolitním městě a dohromady nás bylo asi třicet ze sedmi odlišných zemí, kdy každý měl dokonce svého francouzského parťáka. Typický projekt Evropské dobrovolné služby (EDS) se totiž vypisuje pro 1-3 dobrovolníky, často s adresou „na samotě u lesa“. Náš program byl velice pestrý od pořádání kulturních akcí, jazykových tandemů či výpomoci v sociální sféře po práci v rádiu. Hodně času jsme věnovali dětem ve školách, kde jim přibližujeme svou zemi.

Zde se dostává na přetřes první mýtus, že „EU svými integračními praktikami likviduje národní státy“. Nebýt našich akcí, stovky dětí by o České republice neslyšely nikdy v životě téměř jediné slovo. Sám český zájem o zahraniční renomé, jak se jeví z dlouhodobého vymírání světových oborů bohemistiky, je spíše mizivý, ba vzhledem k mediální pověsti některých čelních politiků až zoufale ignorantský. Vyvážet české zboží včetně vrcholových sportovců nestačí. Je třeba si položit národní otázku vážněji než neonacisté a nově si pojmenovat, v čem je naše kultura skutečně přesvědčivá a výjimečná, abychom o ni mohli lépe pečovat. Současně se musíme ve věci identity vymanit z různých globalizujících schémat, od těch ekonomických až po agresi xenofobních propagand, které pod záminkou ochrany země skutečně „rozvracejí republiku“.

Druhý mýtus, který bych rád zpochybnil, se týká české představy o západu „nezvratně zdecimovaném hordami přistěhovalců a zvláště muslimů“. Nedorozumění spočívá už v odlišném chápání slova národ. Zatímco v našem případě bývá zvykem mytologizovat národ skrze představu společné krve a půdy, kdy naši obrozenci sic v reakci na německy mluvící mocnáře Rakouska-Uherska přejali model německých obrozenců typu Schillera či Herdera, ve Francii souvisí národní identita daleko důvěrněji s jazykem. A ačkoli zde probíhají četné polemiky s náboženstvími obecně (vzhledem k sekulárnímu základu porevoluční Francie), potomci muslimských či mimoevropských přistěhovalců – často z bývalých francouzských kolonií – odchovaní francouzským školstvím jsou dnes Francouzi par excellence a pro zdejší prostředí působí přirozeněji než hluční a francouzsky špatně hovořící Slované. Ano, jsme to my a naše neznámé východní národy, o kom tu panují daleko větší předsudky než třeba o islámu a které bychom se měli ve vlastním zájmu snažit vyvracet. Opakem je život za propastí…

Nebát se odjet ani vracet

Evropské dobrovolnictví doporučuji každému, kdo by rád překlenul propast mezi Českem a Evropou, a vůbec všem, kdo si neví rady s propastí v sobě, ať už jim chybí životní perspektiva, existenční jistoty, nebo prostě pátrají po vzoru Komenského poutníka, kterou z milionů cest se mají vydat. V mnoha projektech stačí pro začátek znalost jednoduché angličtiny. A pokud máte zbožnou babičku, určitě se za vás večer co večer ráda pomodlí. Není tedy třeba mít z něčeho strach; strašné je jen jedno: minout se s vlastní odvahou.

Osobně jsem za projekt vskutku vděčný a jediné mé pochyby se upínají k budoucnosti poté, zda bude Česko o mé zkušenosti stát, nebo se naopak hodlá dál odklánět od západních sousedů vstříc spárům asijských medvědů a tygrů. Mnozí krajané se díky EDS logicky odhodlávají setrvat ve Francii napořád. Vůbec se jim nedivím. A přece se hodlám vrátit domů. Mezi duchy svých vzpomínek a tužeb, hledat v té každodenní panelákové mizérii i trochu toho „zemského ráje napohled“.