vysoké školy

Lisabon

Andrea Zítková

Author's photo

To město jsme začali MILOVAT. Tedy alespoň já to tak cítila a cítím dodnes.

Mé jméno je Andrea. Je mi 25 let a magisterské studium jsem ukončila v červnu 2015. V současné době jsem na pozici Plant Supplies Coordinator/ Management Assistant. V podstatě se jedná o pozici nákupčího nepřímého materiálu a zároveň asistentku managementu firmy. Na této pozici jsem více než rok. Jedná se o práci, která není rozhodně stereotypní. Tím, že k funkci nákupčího, který neustále „sedí na zadku“, připojíte pozici asistentky, která musí být „neustále po ruce“, získáte dynamickou pozici. Firma spadá do sektoru Automotive, dodáváme produkty zákazníkovi na principu JIT (just in time) a tak vše musí "frčet jako na drátkách", jak se říká.

Bylo 30. ledna 2014, když jsme společně se dvěma spolužačkami nastupovaly plné očekávání do letadla společnosti TAP Portugal. Vzlétly jsme vzhůru a se smíšenými pocity se loučily se vzdalujícím se pohledem na Prahu. Co nevidět jsme přicházely na věci, které jsme nesbalily, zapomněly… Ale v tom se začala servírovat královská hostina, vínečko k tomu a veškeré obavy byly rázem tytam. Přistály jsme a čekaly se všemi zavazadly na objednaný taxík. Taxikáři moc přívětivě nevypadali, taxík nepřijížděl a obavy byly zpět. A v tom přijížděl krásný Mercedes, byly jsme okouzleny a jen tak ze srandy prohodily „náš kočár už přijíždí“. Řidič vystoupil a rázoval rychlým krokem naším směrem, protože….TO BYL NÁŠ ŘIDIČ!

Parádní jízda začala! Bydlely jsme ve čtvrti Lumiar (kousek od letiště). Bydlení bylo standardní. Čtyřpokojový byt, pro každou blondýnu jeden pokojíček. Překvapivým spolubydlícím byl 2 metry vysoký černoch Benjamin. Následovalo hledání školy, seznamování se s jízdními řády místních autobusů a metra, seznamování s novými spolužáky z různých koutů nejen Evropy, ale i světa - Polky, Litevci, Lotyšky, Brazilci, Slováci, Italky, atd. Samozřejmě nejvíce jsou našemu srdci blízcí bratia ze Slovenska, ale také jsme si sedly s Litevci a Poláky. Dodnes se vídáme se Slováky, jeden rok bylo setkání v ČR, loni v SR a letos zase v ČR.

Školu jsme všichni zvládali, předměty byly pro nás v celku podobné jako je tomu v ČR, učitelům jsme pomalu začínali rozumět. To hlavní na nás ale čekalo za branami univerzity! Každý den jsme poznávali život tohoto pulsujícího města, vnímali horkou krev jižních národů a vychutnávali (zpočátku velmi vzdálené) slunné dny s památkami v pozadí. Počasí nám tehdy moc nepřálo, první dva měsíce ustavičně pršelo a přiznávám, že jsme byli trošku zachmuřelí a zklamaní. Vše se nám ale vynahradilo úderem prvního aprílového dne, jakoby vtipem se počasí otočilo o 360 stupňů a od té doby se již nezměnilo. Propršené dny vystřídaly dny zalité sluncem a pozitivní energií. To město jsme začali MILOVAT. Tedy alespoň já to tak cítila a cítím dodnes.

Loni jsem se tam vrátila, abych zavzpomínala, a mám takové tušení, že letos to udělám znovu! Asi je to LÁSKA. Kromě hlavního města jsme si udělali výlet do Porta, Aveira, na Madeiru, na jih do Algarve, ale i do salsou protančeného Španělska, kde jsme poznali města jako Sevilla, Granada, Malaga, Cordoba, atd. Třešničkou pak byl Gibraltar a jeho opičí obyvatelé, kteří nám ukradli zavazadlo se všemi doklady a jídlem. Jasně, že je zajímalo jídlo, ale nás zase ty doklady! No byl to boj, ale nakonec jsme vyhráli každý to své.