vysoké školy

Vigo

Ondřej Krpal

Author's photo

Erasmus mě naučil se dorozumět, ať už jakýmkoli způsobem. Dal mi nadhled, respekt k chybám mých a ostatních, naučil mi lépe naslouchat a nevnímat věci černobíle.

Jak ses dozvěděl o tom, že existuje program ERASMUS?

To jsem se jednou takhle procházel po chodbě na naší Univerzitě, hledal zábavnější místnost než posluchárnu, a v tom mě oslovil kamarád, jestli nemám zájem se postarat o nějakého zahraničního studenta, který přijede na studijní pobyt do Plzně. Jelikož jsem se už v na střední dostal do Německa na výměnný pobyt, byl jsem celkem zvědavý a souhlasil. Nakonec jsem dostal na starost 4 Turky (to je prostě úděl začátečníka), jejichž první dny jsme v podstatě strávili na cizinecké policii, kde, pokud jsem se zrovna věnoval jednomu Turkovi, začali na toho druhého mluvit česky. Jakmile zjistili, že nerozumí, přátelsky zvolnili tempo a snažili se lépe gestikulovat a doufali, že porozumí.

Po téhle zkušenosti jsem měl trochu pochybnosti, jestli mám pokračovat, nicméně první společná večerní akce byla hodně přesvědčivá a já se rozhodl zůstat. Člověk při prvních seznamovacích akcích v tomhle kolektivu v podstatě setrvačně odpovídá: I’m Ondrej, I study electrical engineering, I’m from Czech Republic, from here, from Pilsen (pokud je člověk sám v zahraničí, spíš říká "I’m from Czech Republic, from central Europe). Po jednom semestru v tomto prostředí, jsem začal uvažovat nad vlastním Erasmus pobytem a nakonec jsme se s kámarádkou rozhodli, že vyzkoušíme španělské Vigo.

Proč sis vybral zrovna Španělsko?

Španělsko je prostě známo jako turistická země plná pláží a to nás lákalo. Ovšem po příjezdu nás čekalo překvapení a uvědomili jsme si, jak neznalí zeměpisu jsme byli. Vigo leží v Galicii, která je podnebím podobná spíše jižní Anglii. Pokud přijedete na konci prázdnin v 30 °C horkách, vůbec vás nenapadne se ptát při prohlídkách bytů, jestli je tam nainstalované topení a už vůbec nekontrolujete, jestli jsou okna dostatečně utěsněná. Od konce září se tedy v podstatě zahřejete jen ve sprše, která v podstatě teče „jako že neteče“. Nejlepší pak byly komentáře kamarádů po příjezdu: „vždyť ty vůbec nejsi opálený“.

Ale předpokládám, že i přes počáteční problémy jste si pobyt užili, máš nějaký nezapomenutelný zážitek ?

Těch je …. Jakmile se začnete seznamovat s ostatními zahraničními studenty, je to tak skvělý pocit. Myslíte si, že vám nic nemůže zkazit náladu. Kdykoli člověk přišel do nějaké nové skupiny či bytu, kde se zrovna odehrávala nějaká večerní akce, všichni byli hrozně otevření, přátelští a pohostinní. Nikdo se vám nestranil, i když leckdy ani nemohl, protože byt 4+1 nebyl dělaný na návštěvy pro 100 lidí.

A jak probíhalo tvoje studium ?

Místní univerzita Universidade de Vigo ležela v podstatě v horách, takže když se člověk zpotil a přeležel na pláži, mohl se jet zchladit do hor a zjistit, co od něj koordinátor vlastně chce. Měli jsme tam dvakrát týdně hodiny španělštiny.

Já jsme svůj pobyt zaměřil na zpracování diplomové práce, která se týkala větrných elektráren, kterých je v tomto regionu mnoho. Konzultace byly vždy domlouvané předem, takže jsme si mohli plánovat výlety nejen po celém Španělsku, ale i Portugalsku a dostali jsme se až na Kanárské ostrovy. Po těchto zážitcích, jsem se nakonec těžko vracel domů. Na Erasmu jsem poznal mnoho nových kamarádů a věděl jsem, že i všichni budou moc chybět. Zároveň mi tento pobyt ukázal, že se ještě necítím na “opravdovou práci” a rozhodl jsem se pokračovat ve studiu a to v doktorském programu.

I na doktorském studiu ses zúčastnil mobility, mohl bys nám trochu přiblížit, jak to probíhalo?

Na začátku svého doktorského studia jsem se dozvěděl o možnosti zahraniční praxe v Německu. Začal jsem si vyřizovat potřebné dokumenty. Pobyt byl hrazen z tzv. Stiftungu, což je stejné jako Erasmus, akorát má člověk téměř 2x vyšší stipendium. Během pár měsíců mi byla nabídnuta pozice v Basic development u firmy Maschienenfabrik Reinhausen v německém Regensburgu (německy jsem tenkrát skoro vůbec neuměl). Hned jsem souhlasil a vyrazil natěšený na první pohovor. Na recepci mě vyzvedl vedoucí výzkumného oddělení. Chybně jsem ho pozdravil německy, což vedlo k jeho asi tak 5 minutovému monologu o historii firmy. Člověk se v těchto situacích snaží tak nějak odhadovat, kdy se mírně zasmát, kdy se jakoby zamyslet a kdy přikývnout. Nejlepší je ale vidět pak ten výraz, když mu po těch 5 minutách člověk předvede, že německy opravdu neumí. Ale firma byla velká, možností získat si sympatie u někoho jiného bylo stále nespočet. Co mě v těchto firmách fascinovalo bylo, že pokud jsme měli meeting a sedělo tam cca 10 lidí, z nichž jeden neuměl německy (já), všichni se museli bavit anglicky, i když bylo vidět, že jim to moc příjemné není. Celý meeting nepůsobil pak tak živě a člověk snadno sklouzával úplně k jiným myšlenkám. V této chvíli pak většinou přicházely otázky typu: „So Andrej, what do you think about solution?“ Já jsem člověk, co zvládne najednou dělat opravdu jen jednu věc. Kolikrát spadnu, když v chůzi začnu přemýšlet. Teď jsem byl prostě najednou nucen přemýšlet, o čem byla řeč, vymýšlet odpověď technického rázu a ještě jí říct anglicky tak, aby mi bylo alespoň trochu rozumět. Tyhle pocity se prostě nezískají jen chozením na domácí univerzitu a myslím si, že bez těchto pocitů se člověk vlastně ani nikam neposouvá. A tyhle pocity pro mě byly rozhodující v tom, co v životě, neustále se posouvat dopředu. Praxi jsem zakončil někdy v únoru a už jsem si začal plánovat další zahraniční pobyt, který by mi profesně pomohl.

Takže ses rozhodl znovu vycestovat a vyzkoušet další program mobility, přiblížíš nám to?

Volba padla na Politecnico di Milano v Itálii, protože v Miláně jsem ještě nikdy nebyl. Podal jsem si přihlášku přes Freemover a opět jsem byl přijat (žádný zázrak, na technických fakultách není taková poptávka). Začal jsem si rychle oprašovat italštinu a v červnu jsem vyrazil. Na Itálii vzpomínám velice rád. Na univerzitě se mi věnovali, i když zrovna začínali prázdniny. A po večerech jsem měl příležitost poznávat nové lidi na Piazza di San Lorenzo (místo, kde se večer potkává celé město), potkával jsem se s bývalými Erasmus studenty ze Španělska a Německa a hlavně jsem opět cestoval (procestoval jsem si Itálii až do Neapole). Zašel jsem si na zápas A-serie, chodíval jsem na „aperitivo“ (koupíte si jeden drink a máte k tomu buffet all you can eat).

Myslíš si tedy, že zahraniční mobility velmi ovlivnily tvůj život?

Tak to rozhodně. Po tomto pobytu jsem se snažil dodělat doktorát, což se mi povedlo koncem roku 2014. A už při dokončování studia jsem si říkal, že bych se rád vrátil někam do zahraničí. Nakonec jsem dostal nabídku opět z Regenburgu, ale z jiné firmy. Německy jsem se mezitím nějak naučil, takže pohovor už nebyl pro přísedící tak nepříjemný a i já jsem při pohovoru vypadal přítomně.

Teď pracuji jako projektový manažer pro Evropu, což znamená, že komunikuji se zákazníky po celé Evropě, mám možnosti cestovat a poznávat nové lidi. Bez nadsázky mi to přijde, jako kdyby to byl takový Erasmus pro pracující lid. S němčinou jsem se už vyrovnal. Pokud někdo vede meeting v bavorštině, někdy se snažím vmístit svůj komentář tak, abych vypadal, že jsem v obraze. Sem tam ale přeci jen přijde poznámka: „Andrej, to je dobrá připomínka, ale teď bychom rádi dořešili tohle téma“. Nicméně věřím, že časem se to zase o něco zlepší.

Erasmus mě naučil se dorozumět, ať už jakýmkoli způsobem. Dal mi nadhled, respekt k chybám mých a ostatních, naučil mi lépe naslouchat a nebrat věci černobíle. V mé práci potkávám nové lidi, o kterých dokážu rychle odhadnout, jestli strávili dobu v zahraničí či zda pracují s cizinci (je to opravdu hrozně poznat jejich přístupem). Erasmus mi pomohl najít mnoho kamarádů, známých a opravdových přátel. Erasmus mě naučil i nějakou tu cizí řeč. A v neposlední řadě, Erasmus mě naučil vařit a třídit prádlo.