vysoké školy

Valencie

Radka Třeštíková

Author's photo

Radka Třeštíková absolvovala Erasmus ve Valencii, Španělsko v roce 2005. Narodila se v roce 1981 v jihomoravském Veselí nad Moravou, odkud se ve svých 18 letech přestěhovala do Prahy. Úspěšně zakončila studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, aby se dalších sedm let věnovala právnické profesi. Nyní je vdaná za fotografa Tomáše Třeštíka, s nímž má dvě děti – Elu a Jonatána. Čas strávený na mateřské dovolené ovšem nevěnuje pouze rodině. V loňském roce jí vyšla v pořadí již třetí kniha, tentokrát s názvem Bábovky.

V posledních letech je známá spíše jako úspěšná spisovatelka románů. Málokdo už by si ji tak spojil s jejími studijními léty, která strávila na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. My jsme se však Radku Třeštíkovou rozhodli vyzpovídat právě na téma jejího univerzitního studia. Konkrétně nás zajímalo, jakým přínosem pro její další život byl roční výměnný pobyt ve Španělsku, jež absolvovala v rámci programu Erasmus.

V rámci Erasmu jste vyjela do Španělska. Byla to pro Vás jednoznačná volba, nebo jste se rozhodovala mezi více zeměmi?

Byla to pro mne jednoznačná volba. V předchozím roce jsem strávila čtyři měsíce jako au-pair na Mallorce a věděla jsem, že se mi ta země líbí. Zároveň jsem se chtěla opravdu dobře naučit španělštinu, a to jde nejlépe, pokud jste v té zemi.

Proč právě Španělsko?

Hlavním jazykem pro zahraniční studium tehdy byla angličtina, o to větší také byla konkurence na místa v anglicky mluvících zemí. Spočítala jsem si tedy, že budu mít větší šanci se dostat do Španělska.

Vaší hlavní motivací pro roční studium ve Španělsku tedy bylo naučit se lépe jazyk…

Určitě. Věděla jsem, že bych chtěla kromě angličtiny ovládat ještě jeden světový jazyk, neboť znalost alespoň dvou jazyků dnes považuji za nutnost, a ke španělštině jsem měla od mé předchozí pracovní zkušenosti kladný vztah.

A co přednášky, nebyly pro vás v jazyce, který jste ještě tak úplně neovládala, někdy poněkud náročné?

Byla to pro mne vlastně nejlepší motivace. Věděla jsem, že nejpozději do prvního zkouškového období musím španělštinu vypilovat na takovou úroveň, abych prošla zkouškami. Samozřejmě nebylo úplně jednoduché studovat práva ve španělštině, ale brala jsem to jako velkou výzvu. Ono velmi obecně platí, že pokud někdo něco opravdu chce, tak si najde způsob, jak toho dosáhnout. Možná jsem toho živým důkazem.

Co vy a studentský život v cizí zemi?

Vzhledem k tomu, že jsem do Španělska vycestovala až ve 24 letech, jsem už léta takového typického studentského života měla za sebou v České republice. Ve Španělsku jsem se tedy opravdu více snažila soustředit na učení. Vždy jsem také byla velmi poctivý student, a když jsem pro tento studijní program dostala i nějaké stipendium, dost jsem si toho vážila a chtěla jsem, aby se mi to nějak zúročilo.

Studenti do zahraničí většinou vyjíždějí dříve než ve 24 letech. Jak jste se k té cestě až v tomto věku dostala?

Měla jsem už splněny všechny zkoušky, které jsem na právech měla, a dodělala jsem si i státnice. Chyběla mi tedy pouze diplomová práce, kterou jsem o rok odložila právě kvůli tomu, abych měla status studenta a mohla využít této příležitosti.

Rád bych se ještě krátce vrátil k tomu studentskému životu. Řada studentů bere Erasmus jako několikaměsíční dovolenou. Jaký pohled jste na to měla vy?

Jak už jsem naznačila, nebyla jsem úplně typ člověka pro party, ale určitě jsem žila v trochu volnějším režimu. Pořád tam svítilo slunce, měla jsem strašně milé spolubydlící a moje fakulta byla hned u pláže, takže pokaždé, když skončilo vyučování, jsem si šla zaplavat. Zároveň to pro mě byl takový relax předtím, než se zapojím do pracovního procesu.

Zmínila jste, že ve Španělsku už jste předtím byla. Dá se tedy říci, že před vaší cestou na tento výměnný pobyt už jste věděla, co čeho jdete?

Nebylo to až tak jednoduché. Většinu věcí jako pojištění, finance a veškeré univerzitní záležitosti si pořád musíte zajistit sami. Určitě jsem, hlavně v počátcích, zažila i těžší chvíle, ale rozhodnutí vycestovat jsem nikdy nelitovala, a i po těch letech bych se rozhodla stejně.

Jaká pro vás byla největší úskalí takové změny prostředí? Zažívala jste nějaký kulturní šok?

Kulturním šokem bych to nenazvala, neboť se stále bavíme o evropské zemi. Je tedy pouze potřeba zvyknout si na to, že lidé tam žijí poněkud odlišným tempem. Problém pro mne tedy představovala pouze jakási nemožnost spolehnout se na to, že tam například na úřadech bude fungovat něco na počkání. Španělé mají tendenci hodně věcí odkládat, navíc mají se všemi svými siestami pro mě trošku nepochopitelnou pracovní dobu, se kterou se musíte naučit žít.

Navázala jste během svého pobytu nějaká přátelství, která udržujete doteď?

Já jsem v tomto ohledu byla možná trochu rezervovaná už během svého pobytu. Věděla jsem, že jakékoliv vztahy tam navážu, budou spíše uměle vytvořené právě na ten jeden rok. Samozřejmě jsem s některými z lidí, které jsem tam poznala, stále v kontaktu, občas se i navštěvujeme, ale nenazvala bych to úplně přátelstvím na život a na smrt.

Jaký pro vás byl návrat do rodné země?

No hlavně se mi vůbec nechtělo vracet. Strašně mě bavilo mluvit španělsky a měla jsem takovou představu, že bych tam ještě rok zůstala. Nakonec jsem ale kvůli svému tehdejšímu partnerovi vrátila do České republiky.

Můžete prosím nějakým způsobem shrnout vliv studia v zahraničí pro Váš další život?

Jedná se o pravděpodobně nejlepší příležitost, jak se definitivně osamostatnit. Jednoznačně to považuji za jednu z nejlepších investic času i peněz ve svém životě. I po těch letech z toho dobrý pocit a určitě chci, aby takto jednou vycestovaly i moje děti.

V posledních letech jste začala psát knihy. Není to od právnického řemesla až moc výrazný posun?

Než jsem odešla na mateřskou dovolenou, pracovala jsem šest let jako právník v soukromé firmě. Knihy jsem začala psát právě až s prvním dítětem. Respektive psala jsem už předtím, protože mě to bavilo, ale vycházet mi začaly až později. Nicméně studia určitě nelituji. Vysoká škola vám toho strašně moc, od schopnosti naučit se řadu věcí, po zlepšení paměti. I kdybych se tedy už k právu nikdy nevrátila, budu vždy ráda, že jsem mohla absolvovat VŠ.

Pomohl Vám při psaní knih nějakým způsobem také pobyt v zahraničí, například potřebnou inspirací?

Nemluvila bych ani tak o inspiraci, jako spíše o tom, že ve Španělsku jsem vlastně psát začala. Cíleně jsem nevyhledávala kontakt se žádnými Čechy a většina literatury, kterou jsem tam četla, byla ve španělštině, takže mi časem začala chybět čeština. Abych se k ní tedy opět vrátila, začala jsem psát takové historky z každodenního života.

Otázka na závěr. Je něco, co byste vy sama chtěla sdělit studentům, kteří uvažují studiu v zahraničí?

Aby se nebáli a jeli. Opravdu se jedná o zkušenosti, kterou nelze nahradit ničím jiným. Věřím, že stejně jako já, na to potom budou vzpomínat celý život a budou velmi rádi, že se tenkrát rozhodli jet.