vysoké školy

Paříž

Andrea Tkačuková

Author's photo

(rozená Teichmannová) vystudovala Cestovní management na Univerzitě Hradec Králové. Během svého studia odjela v roce 2006/2007 na 10ti měsíční studijní pobyt v rámci programu Erasmus do Francie (Paříž). Společně s Vojtěchem Stehnem je zakladatelkou a majitelkou agentury "Foreigners.cz, která zajišťuje pro expaty, cizince, komplexní služby spojené s jejich relokováním do Čech. Zařizuje bydlení, víza, překlady, pojištění, dopravu z letiště a jiné

Jak jste se dozvěděli o možnosti vyjet na Erasmus?

A: Já jsem poznala erasmáky v Praze, kam jsem jezdila pracovat a zjistila jsem, že něco takového existuje a chodila jsem s nimi pařit. A mezitím, jak jsem pracovala, tak jsem chodila do školy, a tím jsem i poznala ESN, a že celkově existuje program Erasmus. Tak jsem se potom zeptala na to i ve škole.

V: Já jsem se o tom dozvěděl ve škole. Nepamatuju si přesně jak, ale nebyl to jiný zdroj než od školy.

Jaký byl hlavní důvod, že jste se rozhodli odjet na Erasmus? Co jste od toho očekávali?

V: Pro mě rozhodně nová zkušenost, zlepšení angličtiny. Nejenom ta zkušenost studijní, ale i osobní.

Takže Erasmus byl pro tebe úplná nová zkušenost a první setkání se s cizími kulturami?

V: Já jsem byl rok předtím ve Skotsku na jahodách…

A: S Čechy! (smích)

V: No tak, byla nás tam spousta Čechů, ale i Slováků a Rumunů atak. Takže jsem poznal, jaký to je být sám a v cizím prostředí. Takže to poprvé nebylo, ale co se týče studijního výjezdu, tak jo.

A: Já jsem chtěla prostě někam jet. Tušila jsem, že tam nebudeme moc studovat, že budeme poznávat nový kultury a prostě žít někde jinde. To bylo asi to, proč jsem si to chtěla zkusit.

Jaké byly vaše první dny na Erasmu?

V: Já jsem měl každý den Vánoce. My jsme bydleli na nových kolejích. Já tomu říkám takový Westernový městečko. Byly to dvoupatrový domečky, kde byl normálně vchod ven. Tím, že to bylo nový, tak to postupně dovybavovali a vždy, když jsme se ráno probrali, dole na nás čekala nějaká krabice, kde byla třeba nová televize, nový hrníčky a podobně. Což bylo super! (smích) Co se týče prvních dní, tak já jsem byl strašně unavený, bylo strašně namáhavý celý den poslouchat a mluvit anglicky. Takže jsem si první týden šel lehnout už odpoledne.

A: Začátek byl zajímavý, protože jsem si hnedka po týdnu zpřetrhala vaz v koleni při volejbale. A v té době jsem ještě neuměla moc francouzsky. Naštěstí tam se mnou byla kamarádka, co uměla plynně francouzsky a dost mi pomohla. Nikdo nám neřekl, co máme dělat ohledně pojištění, všechno jsem platila penězi a ani jsem nevěděla, že jsem to měla po třech dnech hlásit, abych uplatnila to drahý pojištění. Ten začátek jsem teda měla dost nepříjemný. Ale já si to užívala i s těmi berlemi. Teďka zpětně si vybavuju jen fotky, kde tam ležím s ledem na posteli a na jiných jsem s berlemi na party.

Dokážete takhle s odstupem času zhodnotit, co vám Erasmus dal?

V: Tak určitě mě naučil se sám o sebe postarat. Řekl bych, že mi to přidalo sebevědomí. Ve smyslu, zvládl jsem to, jsem dobrej. Můžeš mě doplnit, já už nevím?

A: Mně to určitě pomohlo jazykově, naučila jsem se francouzsky. Já jsem tam vlastně druhý semestr pracovala, protože jsem nevěděla, jestli dostanu stipendium. Tím, že tam bylo hodně Španělů, tak jsem se vlastně naučila i dobře španělsky. Moc si toho vážím, že jsem měla tu možnost se ten jazyk naučit přímo v prostředí Španělů. Pak jsem ráda za ten pocit, že i my Češi můžeme takhle vycestovat a poznávat nový kultury, protože na kolejích jsme měly Polky, se kterými jsme mluvily česko-polsky, a to jsme se fakt hodně zasmály.

Na druhou stranu, vzal vám něco Erasmus?

A: Asi nic. Podle mě v tom nemůže být nic negativního, pokud si člověk přímo nezažil nějaký negativní zážitek.

V: Mě taky nic nenapadá. Jako vzal.. mně vzal trochu peněz. (smích) Ten grant nebyl tak velký, aby mi pokryl všechny výdaje.

Udržujete do dnes kontakty, které jste získali díky Erasmu?

V: Já osobně ne.

A: Já udržuju nějaký kontakty, co se týče facebooku. Vím, kdo má děti atak. Nebo třeba když jedu do té země, tak se snažím s těmi lidmi potkat. Myslím, že je to hlavně díky tomu, že máme facebook. Kdyby facebook nebyl, tak ty kontakty hodně lehce ztratím. Taky díky tomu vím, jak ty lidi žijí a pak si díky tomu mám s nimi o čem povídat. Kdyby tam byla těch deset let mezera a já o něm nic nevěděla, tak by to byl v podstatě cizí člověk.

V případě, že byste chtěli zařadit i otázky týkající se jejich profese.

Vím, že jste oba byli členové ESN Buddy System Hradec Králové. Čerpáte zkušenosti, které jste získali díky členství, dodnes?

A: To 100%. Nejen z ESN, ale i z Erasmu. V podstatě naše organizace je vedená podobně. Jsou tu lidi, které to baví, a kterým naše práce dává smysl. V ESN jsme neměli možnost členy motivovat penězi, protože to byli všichni dobrovolníci a museli jsme hledat opravdu jen lidi, kteří to chtějí dělat. A na tomhle principu my pracujeme i teď, s tím rozdílem, že jsou za to placení. Ale důležité je, aby je to bavilo.

Byly pro Vás Erasmus i členství v ESN hlavním důvodem, proč jste založili tento typ organizace?

V: Jo.

A: Určitě.

Proč jste zvolili právě tento typ organizace, tedy pomoc při hledání bydlení?

A: Nám se nelíbilo, že jsou cizincům nabízeny předražené nájmy, byla tam i těžká komunikace mezi nimi a pronajímatelem. A byla to celkově reakce na poptávku.

V: Byla tam ta poptávka, plus z toho byl ten plynoucí příjem. Spíš šlo o to, že se to v té době tak nabízelo. Cizinci tyto služby přímo hledali, už tu existovala podobná agentura, ale nebyla tak čestná.

Koho z vás napadla tahle myšlenka jako prvního?

A: Tak to nevíme. (smích)

V: To fakt ne.

A: Ono i co se týče názvu. Dlouho jsme řešili, jak se budeme jmenovat. Vznikaly diskuze, jestli to budou „Byty v Hradci“, v češtině nebo v angličtině. A pak přišel nápad, že se nemůžeme takhle jmenovat, pokud se budeme chtít rozšiřovat v rámci republiky. Nakonec jsme vymysleli tenhle název, který máme doteď, a to samé platí i pro logo.

Jak se vám povedlo kontaktovat první nájemce a především přesvědčit pronajímatele, že vám mohou důvěřovat?

V: My jsme hodně využívali toho, že Andrejka sama hledala byt. Ty kontakty na pronajímatele jsme díky tomu už měli. Co se týče klientů, tak jsme všechny získali díky našim kamarádům cizincům, kteří nám to pomohli rozšířit. Spíš jsme všechny potencionální nájemce získali díky doporučením a známostem.

Máte nějaké špatné zkušenosti, ať už ze strany nájemce, tak ze strany pronajímatele?

A: Máme no. (smích). Hodně se cizinci, převážně v Praze, bojí, že nedostanou zpátky deposit. Bohužel se to v hodně případech v Praze děje. Řešíme, jestli na to majitel měl právo, v případě, že třeba cizinec v tom domě něco rozbil, nebo jestli ho majitel chtěl jen obrat. Těch příkladů, že se někdo odstěhuje a nezaplatí, těch naštěstí mnoho nemáme. V Hradci jsme měli případ, že slečna odjela o měsíc dřív, nechala klíče na stole a pak napsala. Nic nedlužila a kauce jí pokryla poslední měsíc. Ale tohle není zrovna standartní chování. Oni si toho opravdu váží, že tu jsou a nedovolí si nezaplatit. Největší problém proti Čechům je třeba to, že oni neumí pracovat s topením, s termostatem, kotlem a tak.

V: Já mám konkrétní story. To se stalo v Hradci. Kluci z Botswany museli doplácet za energie a byli z toho opravdu špatní, protože říkali, že vypínají topení, když odchází do školy, že moc netopí a tak dále. Nám to bylo divný a nemohli jsme přijít na to, co se děje. Napadlo nás, jestli nemá majitel třeba napojený jiný byt, ale nic takového se nepotvrdilo. Když jsme pak odcházeli, tak Andrejku to ťuklo, že oni prohlásili, že vždy, když odcházejí, tak to na tom záchodě vždy vypnou. A tak nám došlo, že oni na tom záchodě vypnou celý kotel. Což je problém, protože celá tepelná soustava vychladne a pak je mnohonásobně dražší opět vytopit celý byt. Oni, chudáci, tu myšlenku měli dobrou, ale vypínali špatný tlačítko.

Máte pobočky v Hradci Králové, Brně, Praze, Olomouci a Plzni. Víte, kolik máte zhruba zaměstnanců?

V: Ale jen zhruba. (smích) Mezi 20 – 30 zaměstnanci.

Viděla jsem vaše video, na kterém se na konci zmiňujete o tom, že máte velké plány do budoucna. Můžete alespoň trochu naťuknout, o co se jedná?

A: Rádi bychom rozšiřovali naše pobočky do zahraničí. Zatím ještě neznáme žádný jiný organizace, jejichž rozsah by byl tak velký pro lidi, kteří se stěhují do jiné země a potřebují prvotní pomoc při zajištění těchto potřeb. Máme teďka všechno připravený na expanzi a už je jen otázka času, kdy dopadne první zahraniční pobočka.

Do jakých zemí to rozšíření plánujete?

A: Já jsem se zrovna vrátila z Bali, kde jsem byla na dovolené. A tohle jsem možná ještě ani Vojtovi neříkala, ale uvědomila jsem si, že nechci jezdit do všech zemí, kde je dobrý potenciál jen proto, abychom rostli. Ale chci jezdit do zemí, kde je už nějaký zájemce a už nás kontaktuje. Tak ti to teďka, Vojto, oznamuju. (smích) Teďka máme jednání s Kyjevem, Ukrajinou – tam nás kontaktoval pán. Nedávno nás kontaktovala holčina z Krakova. Hledáme někoho v Bratislavě a v rámci České republiky někoho v Ostravě, protože tam ještě pobočku nemáme. Teďka aktivně řeším tu Indonésii, protože mi to dává smysl a nic podobného tam ještě není.

A: My se teďka ještě pouštíme do prodeje bytu, to je zase Vojtova parketa. Tak, Vojto, pochlub se.

V: No, částečně se to bude týkat i Čechů, ale chceme rozjet prodeje bytů pro cizince. Já to do budoucna hodně spojený i s investory. Kdy my se mu třeba o tu nemovitost budeme starat. Nebo třeba i koupit nemovitost a zrekonstruovat ji pro potřeby cizinců.